Jak to máte se smrtí?


K napsání příspěvku mě přivedla vlastní zkušenost. Téměř celou část života jsem měla pocit, že smrt je něco hrozného. Je to konec, za kterým už nic není. Součást života, kterou jsem nebyla schopná přijmout. Pak se ale v mém životě smrt objevila několikrát po sobě. A já si začala uvědomovat, že s každým truchlením přichází větší smíření s tímto životním koncem. Pořád jsem ale nebyla úplně schopná žít se Smrtí v klidu.

Minulý týden jsem dostala na supervizi otázku: „A jak vy to máte se smrtí?“, na kterou jsem nebyla schopná odpovědět. „No jak? Nevím, co za ní je. Je to součást našeho bytí…“ ale ani jedna z těchto odpovědí mě (ani supervizora) neuspokojila. V ten den mi zemřel rodinný příbuzný. Jako by mi měl pomoci najít odpověď, ukázat mi cestu, po které jdu. A tak jsem tu zprávu přijala. Hluboce mě zasáhla. Ale byl to jiný zásah, než jaký jsem znala z dřívějška. Byl hluboký, ale ne pohlcující. Následován spíše určitým druhem smíření než zmatením. To mě zaskočilo. Snažila jsem se zkoumat, kde se takové pocity berou, jestli bych neměla spíše plakat. Jak můžu pociťovat klid, porozumění. Z předchozích zkušeností jsem věděla, že takto zprávu o úmrtí nepřijímám.

Moje tápání ve vlastním prožívání ukončil víkendový seminář s německým analytikem Jörgem Raschem. Týkal se přenosu a protipřenosu, ale byl celý protkaný tématem truchlení, tématem smrti. Sám přednášející se podivoval, čím to, že toto téma se tak silně vyjevilo. Sama pro sebe jsem to pojala jako zážitek synchronicity. Probírané kazuistiky i pohledy jiných účastníků mě vedly víc a víc do hloubky. K setkání s vlastním světem mrtvých a mnohými představami o konci. Najednou to nebylo doprovázeno pocitem hrůzy, ale pocitem uvědomění. Jako psycholožka se setkávám s klienty, jejichž mrtví blízcí nejsou schopni odejít. Jinak řečeno, klienti se často od mrtvých neoddělí. Úmrtí někoho blízkého v nás zároveň vyvolá strach ze smrti vlastní, nutí nás uvědomit si, že život je konečný. S obojím je potřeba se vyrovnat. A k tomu jsem dostala prostor.

V sobotu jsem se dozvěděla, jak vlastně příbuzný zemřel. Byl obklopen rodinou, smrt neočekával několik měsíců, nýbrž pár dnů, o víkendu byl ještě doma. Neumíral po dlouhodobé nemoci. Nicméně v daný den ležel na nemocničním lůžku, kolem měl své nejbližší. Vypláznul jazyk na svoji vnučku, chytil za ruku svoji milovanou ženu a řekl: „No nic, Milenko, já musím jít.“ A v ten okamžik opravdu odešel. Klidný, spokojený a pokorný.

A podobně to mám se smrtí i já. Přijímám ji s pokorou. Nevím, kdy si přijde pro mě nebo mé nejbližší, ale vím, že přijde. Vím, že budu truchlit a prožívat bolest ze ztráty. Ale troufám si říct, že již necítím ten nepříjemný strach. A to mi pro tuto chvíli stačí.

Leave a Comment

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>